Už když jsem byl malý kluk, představoval jsem si ve své bujné fantazii ledacos. A snad pod vlivem knížky O letadélku Káněti jsem tak za oněch časů pojal i úmysl postavit si své vlastní letadlo. Jistě, bylo by určitě pohodlnější, kdyby mi ho rodiče jednoduše koupili a já tak mohl létat, jenže ti se k tomu k mé smůle neměli. Inu, asi nevěděli, kde se taková letadla kupují, protože jsem si nedokázal představit žádný jiný důvod, proč by mi ho nepořídili. Vždyť jsem byl přece docela hodný, a tak mi mohli dát opravdové letadlo, které podle mých představ stálo možná tak sto korun, dejme tomu o Vánocích pod stromeček.

Ale nedali mi ho. A tak bylo dobře, že jsme měli chatu, kde byly ideální podmínky pro tvoření a práci. A tak jsem jednoduše posbíral nějaká ta prkna, vzal kladívko a hřebíky a dal se do díla.

Jak si jistě dokážete představit, nakonec to ani moc jako letadlo nevypadalo. A že by se s tím dalo vznést k nebi, to už teprve ne. A tak jsem to nakonec vzdal a šel dělat něco jiného. Tuším, že kopat podzemní chodbu, protože u té jsem nepotřeboval ani křídla, ani motor, ani nic jiného, co patří k letadlům.

A když dnes už po dlouhou řadu let dospělosti létám skutečnými letadly, vždy znovu a znovu zjišťuji, že jsem tehdy vlastně neměl šanci se stavbou takového letadla uspět. I když už dnes teoreticky docela dobře vím, jak co na letadlech funguje, nedokážu si představit, že bych něco podobného dokázal jako dítě poskládat. Protože jsem vlastně neměl ani jediný motor, ani všechny ty přístroje do kokpitu, vyjma jednoho starého tachometru, má křídla tehdy neměla vysunovací klapky a sloty, směrové kormidlo má prý odolávat většímu odporu vzduchu než tehdejší eternitová střešní krytina, kolečka od starého kočárku by sotva unesla takový stroj při přistání…

Ale přesto jsem na sebe pyšný. Protože jsem byl vlastně podobný velikán jako Jára Cimrman. Jehož přínos byl přece i v tom, že na svých četných neúspěšných pokusech prokázal, že tudy cesta nevede.